Můj příběh začal před šesti lety v době, kdy jsem měla velmi lukrativní pracovní místo v korporátní společnosti. Měla jsem téměř všechno, ale postupně se ve mě otevíral silný pocit prázdnoty a nenaplnění. Začalo období “hledání se”. Práci jsem nakonec ukončila útěkem na mateřskou. Ale otázka, zda to byl ten správný útěk:). Tehdy jsem více poslouchala rady mých blízkých než hlas své intuice. Příprava na porod a miminko byla spíše nevědomá, řídila jsem se větou: ”Hlavně nic neočekávej a na ničem nelpět”. Což byl zdravý přístup, ale zároveň jsem odevzdala své přání a moc do jiných rukou. Byla jsem porozena. Porod v té době byl rychlý a byla jsem ráda, že ho mám za sebou. Dodnes si však již nedokážu vzpomenout na prožitek, na jeho sílu. Po týdnu nastalo pro mě období vyčerpanosti. Nepochopení potřeb svého syna. Pláč, nevyspaná, vztek se ve mně střídaly. I tehdy jsem se spokojila s radou: ”To přejde, vydrž prťka, tak to prožívá každá máma!”...

A co když ne…? Vždyť mince má dvě strany.

S velkou vděčností k mému prvnímu synovi, který mě postupně učil být ve své síle, více naslouchat sobě, jsem byla připravena mít druhé miminko. Tentokrát jsem si však přála porod vědomý. Dovolila jsem si vše, na co jsem byla v té době připravena. A tak se i stalo. Prožila jsem krásný porod, který mě posunul ještě hlouběji k sobě.

Po šestinedělí, které jsem uzavřela rituálem zavinování kostí, se začaly objevovat stavy. Koukala jsem na film, kde hraji mámu, která si uvědomuje, jak by chtěla své děti vychovávat, ale viděla jsem, jak neustále padám do starých vzorců, jak emoce vytváří mlhu, přes kterou nelze vidět, manipulace, systém odměn, vše k čemu jsem měla odpor, jsem sama konala. Cítila jsem bezmoc, přála jsem si utéct. Chyběla mi sebeláska, napojení na sebe, na své lůno, propojit se s ním, s cykly přírody. Převzít zodpovědnost do vlastních rukou a uvědomit si, že realitu si tvořím sama. Chtěla jsem svou teorii začít žít.

Při psaní první knihy Ženská hlubina www.zenskahlubina.cz, která se spíš psala sama se objevily mé předkyně. Stály kolem mě a držely mi pocit bezpečí a podporovaly mě v mém záměru. Tehdy mnou proletěla myšlenka na školu mateřství. Něco jako dávné komunity moudrých žen, červených stanů, které si předávaly své zkušenosti. Zatoužila jsem po takovém místě, kde bych mohla čerpat celistvé informace, nechat se inspirovat tím, co se mnou rezonuje a jít svým vlastním tempem k plnějšímu životu.